Tajemství starých stavení

Číslo popisné jedna

Na východní stráni v Květné, hned vedle kostela téměř ve středu obce stojí rozsáhlé stavení s lehce zapamatovatelným číslem – jedna. Osud poslední generace v něm žijících hospodářů byl i přes zřejmé bohatství pohnutý a hlavně nešťastný. Říkalo se zde „Na Rychtě“. Po více než sto let tu žil a hospodařil bohatý sedlácký rod Puttnerů. Byli to Němci – ostatně v celé vesnici žili od poloviny třináctého století pouze německé nebo smíšené rodiny, podobně jako v nedalekém Chmelíku nebo Karli. Ve vsi žili všechny majetkové vrstvy obyvatel a Puttnerovi stáli na vrcholu – byli nejbohatší. Bralo se to jako fakt, protože jejich rod byl od nepaměti známí svojí schopností dobře hospodařit a rozmnožovat majetek, ale i ochotou pomáhat ostatním. Hospodářství Na Rychtě bylo na tehdejší poměry velké.

Patřila k němu rozsáhlá pole, množství hovězího dobytka i chovné prasnice, vlastnili dva páry těžkých koní do tahu a jednoho elegantního bělouše zapřahali pouze do bryčky. Šperkem celého hospodářství byli čtyři plemení býčci. O chod statku se staral hospodář, ale k ruce měl pomocníka – šafáře, který ho dokázal plně zastoupit. Na přelomu století zde pracovali tři kočí a několik dalších čeledínů a služek majících Na Rychtě obživu, střechu nad hlavou i domov. Na počátku dvacátých let dvacátého století postihla rodinu Puttnerových první těžká rána. Onemocněl hospodář. Otevřel se mu bércový vřed, rána krvácela, stále se nehojila a vyřadila sedláka z činného života. Chodil doktor, sousedé a přátelé, každý s dobrou radou či pomocí. A jak to už bývá, chodili i tací, co se vyžívali v bolesti druhých a vyprávěli hrůzyplné historky o amputovaných nohách a špatném konci těch, koho tato nemoc postihla. Puttner tuto životní zkoušku neunesl a vzal si život. Zanechal po sobě nejen hospodářství, ale také těhotnou vdovu, která čekala jejich první, vytoužené dítě. Dcera Valerie se narodila po smrti svého otce. V roce 1942 se stalo, že německý úřad ve Svitavách obdržel na selku Puttnerovou udání. Bez povolení zabila prase. Byla to krutá rána pro vdovu, která se snažila ve válečných letech zajistit obživu nejen prose, ale i pro svoji početnou čeleď, rána o to hlubší, že ji uštědřil udavač z vlastní vesnice. Snad se mohla vykoupit a vyhnout se tím soudu i trestu. Peněz měla dost. Ona se však zachovala jinak. Vzala svoji dceru a šla sní do komory, kde měla uloženou láhev s lyzolem. Napila se a přinutila k tomu i svoje dítě. Když je šafář našel, bylo už pro vdovu Puttnerovou pozdě, ale mladá Valy ještě žila. Šafář donesl smetanu, nutil otrávenou dívku pít a pak všechno vyzvrátit. Tím ji zachránil život. Valerie se v nemocnici ještě dlouho léčila z matčina zoufalého činu a zdravotní následky si s sebou nesla celý život. Přišel konec války a s ním i odsun němců. Z Květné šli téměř všichni. Mohli zůstat jen smíšená manželství. A zůstala i Valy – čistokrevná, pěkná a bohatá Němka. O Valy se dozvěděl komisař Vojtěch Vajrauch. Ten přišel po válce do Květné se zájmem zabrat nejbohatší statek. A snad pro vidinu velkého bohatství, snad pro půvab Valy se do Rychty přiženil. Z nově nabytého majetku se Vajrauch dlouho netěšil. Poznal dřinu, kterou hospodaření na velkém statku a bez německé čeledi a zkušeného šafáře přinášelo. Nakonec musel i se svojí manželkou v roce 1848 Rychtu opustit a udělat prostor nově vznikajícím státním statkům. Byl vystěhován do Dolního Arnoštova. Později se přestěhovali do Koclířova, kde si našli malí domek a tam se natrvalo usadili. Oba dělali do zemědělství. Valy krmila telata a Vojtěch jezdil s traktorem. Po smrti své ženy si našel ženu, která ho připravila o všechen majetek. S prázdnými kapsami se nakonec vrátil k sestře do rodné chaloupky, kde dožil svůj život. Dům číslo popisné jedna pak přešel do vlastnictví Zemědělského družstva Květná a svůj užitek jako obytný dům i jako kuchyň a jídelna poskytuje občanům Květné dosud. Málokdo si dnes uvědomí, jak spletité a tragické cesty osudu se v těchto zdech spřádaly a kolik štěstí, nadějí, ale i bolesti se zde odehrálo.

Číslo popisné 43

O prázdninách roku 1990 se v této chalupě náhle objevili dva německy mluvící lidé s tím, že doma našli po rodičích staré dokumenty a z nich zjistili, že mají předky z Květné u Litomyšle, a tak se vydali podívat do míst, kde mají své kořeny. Karl a Erika Perndlovi, jak se tito dnes naši dobří přátelé jmenují, byli nadšení, když na místním hřbitově objevili pomník se jménem Miksche. První písemně zdokumentovaná zmínka je o panu Johannu Miksche, narozeném 26.9.1830, sedláku na gruntě č. 43, který si vzal 1.5.1855 za ženu Katharinu Friedlovou z Vendolí. Ti spolu měli dva syny – Johanna a Ferdinanda Miksche narozeného 6.10.1856. O osudu Johanna nic dalšího nevíme, ale o Ferdinandovi jsme zjistili, že se 21.9.1880 oženil s jistou Annou Hauptovou, dcerou místního sedláka Franze Haupta ze statku č. 54 a jeho ženy Anny rozené Peitlové, původem ze Chmelíka. Ferdinand s Annou měli dvě děti; Marii, narozenou 30.4.1883 a Leopolda, narozeného 12.11.1900. Zajímavé jsou i doprovodné záznamy jež jsme z dokumentů vyčetli: například, že při porodu Marie byla porodní bába paní Karolína Hauptová z Květné č. 86 a u křtu v květenském kostele místní farář páter Franz Brčička. Marie se vdala ve Svitavách za jistého Franze Christ ze Čtyřiceti Lánů. O jejím dalším osudu víme jen to, že brzy ovdověla a zůstali s ní děti Alois a Anna Stefanie. Leopold Miksche někdy brzy po rozpadu Rakousko – Uherska odešel do rakouského městečka Hofkirchenu, kde se přiženil v roce 1922 do místní rodiny. Manželka se jmenovala Marie rozená Puhringerová. Tento Leopold Miksche je dědečkem paní Eriky Perndlové a ta se svým manželem Karlem v Hofkirchenu žije dodnes. Leopold tak ukončil téměř stoletou historii tohoto rodu v chalupě č. 43 v Květné a další historii začali psát již úplně jiní obyvatelé.