Historie obce Květná:

Je nejjižnější obcí okresu. Místní obec má katastrální plochu 898,14 ha, obyvatel 300. Osada Květná má 100 čísel.

Vzdělání obyvatel: je většinou středoškolský nebo alespoň vyučen nějakému řemeslu, málokdy se objeví někdo se základním vzděláním.

Společenský život: sbor dobrovolných hasičů, myslivecký sbor

Pracovní příležitost: zemědělství, obchod, zaměstnanci vojenského útvaru a práce v okolních městech Polička a Svitavy.

Dopravní spojení: Zastávka ČD Svitavy – Skuteč; autobusová zastávka linky Svitavy – Polička.

Z historie: Ves se připomíná roku 1347 , kdy byla zastavena litomyšlskému biskupovi. Byla původně buď úplně nebo částečně českou. To je patrno z velmi mnohých českých příjmení z tehdejší doby. České jméno Květná ani německé Blumenau se nikde v listinách neobjevuje. Bylo původně utvořeno z latinského jména „Quietne“.

Pamětihodnosti: Největší pamětihodností obce je kostel sv. Vavřince z přelomu 19. a 20. století s přilehlými objekty. Původní dřevěný filiální kostel z roku 1350 se nedochoval v původním stavu, z důvodu malé kapacity byl v roce 1902 přestavěn v pseudorománském slohu podle návrhu Antonína Béby. Kostel stojí při silnici u hřbitova na kterém se dochovala barokní márnice z 18. století. Od roku 1860 je tento kostel farní. V místě je římsko-katolická fara, která není obydlena farářem, ale farář dojíždí z blízké Poličky. Nad farskou zahradou stojí trojboký morový sloup s letopočtem 1716. Na katastru obce jsou sloupové obrazy Jana Nepomuckého a sv. Pavla z roku 1802 na paměť krupobití. Na hřbitově je pomník padlým ve světové válce. V obci je ve značné míře zachovaná charakteristická přípotoční německá zástavba – domy dvorcového typu s neomítnutými opukovými zdmi a ozdobnými špaletami kolem oken. Přírodní zajímavosti: Na jih od obce jsou krásné a hluboké lesy - „Černý les“. V něm se nachází kopec (607 m n.m.), z něhož je pěkný pohled do okolí. Za příznivého počasí je vidět až na Orlické hory. V katastru Květné je chráněné území zvané „Sněženkové údolí“.

Borová Krčma (Kieferkratschen)

Borová Krčma je součást obce Květná vzdálená asi 1,5 km.. Má pouze 8 čísel. Kulturní život sdílí s Květnou.

Pracovní příležitost: Je shodná jako v obci Květná

Dopravní spojení: Zastávka ČD Svitavy – Skuteč; autobusová zastávka linky Svitavy – Polička.

Z historie: Osada byla postavena roku 1694 na panské půdě.

Přírodní zajímavosti: Na jih (1/2 km) od osady jsou rozsáhlé lesy.

Tajemství starých stavení

Číslo popisné jedna

Na východní stráni v Květné, hned vedle kostela téměř ve středu obce stojí rozsáhlé stavení s lehce zapamatovatelným číslem – jedna. Osud poslední generace v něm žijících hospodářů byl i přes zřejmé bohatství pohnutý a hlavně nešťastný. Říkalo se zde „Na Rychtě“. Po více než sto let tu žil a hospodařil bohatý sedlácký rod Puttnerů. Byli to Němci – ostatně v celé vesnici žili od poloviny třináctého století pouze německé nebo smíšené rodiny, podobně jako v nedalekém Chmelíku nebo Karli. Ve vsi žili všechny majetkové vrstvy obyvatel a Puttnerovi stáli na vrcholu – byli nejbohatší. Bralo se to jako fakt, protože jejich rod byl od nepaměti známí svojí schopností dobře hospodařit a rozmnožovat majetek, ale i ochotou pomáhat ostatním. Hospodářství Na Rychtě bylo na tehdejší poměry velké. Patřila k němu rozsáhlá pole, množství hovězího dobytka i chovné prasnice, vlastnili dva páry těžkých koní do tahu a jednoho elegantního bělouše zapřahali pouze do bryčky. Šperkem celého hospodářství byli čtyři plemení býčci. O chod statku se staral hospodář, ale k ruce měl pomocníka – šafáře, který ho dokázal plně zastoupit. Na přelomu století zde pracovali tři kočí a několik dalších čeledínů a služek majících Na Rychtě obživu, střechu nad hlavou i domov. Na počátku dvacátých let dvacátého století postihla rodinu Puttnerových první těžká rána. Onemocněl hospodář. Otevřel se mu bércový vřed, rána krvácela, stále se nehojila a vyřadila sedláka z činného života. Chodil doktor, sousedé a přátelé, každý s dobrou radou či pomocí. A jak to už bývá, chodili i tací, co se vyžívali v bolesti druhých a vyprávěli hrůzyplné historky o amputovaných nohách a špatném konci těch, koho tato nemoc postihla. Puttner tuto životní zkoušku neunesl a vzal si život. Zanechal po sobě nejen hospodářství, ale také těhotnou vdovu, která čekala jejich první, vytoužené dítě. Dcera Valerie se narodila po smrti svého otce. V roce 1942 se stalo, že německý úřad ve Svitavách obdržel na selku Puttnerovou udání. Bez povolení zabila prase. Byla to krutá rána pro vdovu, která se snažila ve válečných letech zajistit obživu nejen prose, ale i pro svoji početnou čeleď, rána o to hlubší, že ji uštědřil udavač z vlastní vesnice. Snad se mohla vykoupit a vyhnout se tím soudu i trestu. Peněz měla dost. Ona se však zachovala jinak. Vzala svoji dceru a šla sní do komory, kde měla uloženou láhev s lyzolem. Napila se a přinutila k tomu i svoje dítě. Když je šafář našel, bylo už pro vdovu Puttnerovou pozdě, ale mladá Valy ještě žila. Šafář donesl smetanu, nutil otrávenou dívku pít a pak všechno vyzvrátit. Tím ji zachránil život. Valerie se v nemocnici ještě dlouho léčila z matčina zoufalého činu a zdravotní následky si s sebou nesla celý život. Přišel konec války a s ním i odsun němců. Z Květné šli téměř všichni. Mohli zůstat jen smíšená manželství. A zůstala i Valy – čistokrevná, pěkná a bohatá Němka. O Valy se dozvěděl komisař Vojtěch Vajrauch. Ten přišel po válce do Květné se zájmem zabrat nejbohatší statek. A snad pro vidinu velkého bohatství, snad pro půvab Valy se do Rychty přiženil. Z nově nabytého majetku se Vajrauch dlouho netěšil. Poznal dřinu, kterou hospodaření na velkém statku a bez německé čeledi a zkušeného šafáře přinášelo. Nakonec musel i se svojí manželkou v roce 1848 Rychtu opustit a udělat prostor nově vznikajícím státním statkům. Byl vystěhován do Dolního Arnoštova. Později se přestěhovali do Koclířova, kde si našli malí domek a tam se natrvalo usadili. Oba dělali do zemědělství. Valy krmila telata a Vojtěch jezdil s traktorem. Po smrti své ženy si našel ženu, která ho připravila o všechen majetek. S prázdnými kapsami se nakonec vrátil k sestře do rodné chaloupky, kde dožil svůj život. Dům číslo popisné jedna pak přešel do vlastnictví Zemědělského družstva Květná a svůj užitek jako obytný dům i jako kuchyň a jídelna poskytuje občanům Květné dosud. Málokdo si dnes uvědomí, jak spletité a tragické cesty osudu se v těchto zdech spřádaly a kolik štěstí, nadějí, ale i bolesti se zde odehrálo.

Číslo popisné 43

O prázdninách roku 1990 se v této chalupě náhle objevili dva německy mluvící lidé s tím, že doma našli po rodičích staré dokumenty a z nich zjistili, že mají předky z Květné u Litomyšle, a tak se vydali podívat do míst, kde mají své kořeny. Karl a Erika Perndlovi, jak se tito dnes naši dobří přátelé jmenují, byli nadšení, když na místním hřbitově objevili pomník se jménem Miksche. První písemně zdokumentovaná zmínka je o panu Johannu Miksche, narozeném 26.9.1830, sedláku na gruntě č. 43, který si vzal 1.5.1855 za ženu Katharinu Friedlovou z Vendolí. Ti spolu měli dva syny – Johanna a Ferdinanda Miksche narozeného 6.10.1856. O osudu Johanna nic dalšího nevíme, ale o Ferdinandovi jsme zjistili, že se 21.9.1880 oženil s jistou Annou Hauptovou, dcerou místního sedláka Franze Haupta ze statku č. 54 a jeho ženy Anny rozené Peitlové, původem ze Chmelíka. Ferdinand s Annou měli dvě děti; Marii, narozenou 30.4.1883 a Leopolda, narozeného 12.11.1900. Zajímavé jsou i doprovodné záznamy jež jsme z dokumentů vyčetli: například, že při porodu Marie byla porodní bába paní Karolína Hauptová z Květné č. 86 a u křtu v květenském kostele místní farář páter Franz Brčička. Marie se vdala ve Svitavách za jistého Franze Christ ze Čtyřiceti Lánů. O jejím dalším osudu víme jen to, že brzy ovdověla a zůstali s ní děti Alois a Anna Stefanie. Leopold Miksche někdy brzy po rozpadu Rakousko – Uherska odešel do rakouského městečka Hofkirchenu, kde se přiženil v roce 1922 do místní rodiny. Manželka se jmenovala Marie rozená Puhringerová. Tento Leopold Miksche je dědečkem paní Eriky Perndlové a ta se svým manželem Karlem v Hofkirchenu žije dodnes. Leopold tak ukončil téměř stoletou historii tohoto rodu v chalupě č. 43 v Květné a další historii začali psát již úplně jiní obyvatelé.

Císař Josef II. v Květné

Návštěva Květné císařem je pro tuto vesnici zajisté jednou z nejdůležitější okamžiků v celé její historii. V té době byl starostou obce Franz Lorenzl. Květná tehdy patřila pod Litomyšl, ve které panovali baron Waldstein a Hartenberg. Ti chtěli, aby rychta sloužila jako robota. Proti tomu se však bránili Ferdinand Peschka z Opatova, Wenzel Sedlitzky z Koclířova, Johann Forberger z Čisté, Franz Spoler za Stašova a Franz Wala z Květné. Námitka proti robotě vyvolala proces, který trval 12 let. Jádrem celku a hlavním vůdcem byl Franz Wala, což byl velmi chytrý a energický člověk a jako jediný ze vsi uměl psát. Byl pronásledován litomyšlskými pány a obzvláště oberamtmannem Swobodou, který nechal Walu zavřít do vězení, kde byl mučen. Wala byl však člověk, kterýž se nedal tak snadno zlomit. Požádal o audienci u císaře Josefa II.. V době procesu roku 1775 vyhořela Litomyšl a Franz Wala byl obviněn ze žhářství. Přestože mu nemohli nic dokázat, protože on byl v té době ve Vídni, uvrhli ho do vězení v Chrudimi kde ho duševně i fyzicky týrali. Potom ho zničeného a nemocného pustili domů. Dne 16. září 1776 přesně v 10 hodin večer přijel z Litomyšle do Květné kočár, ve kterém byli dva muži – císař Josef II. a jeho průvodce generál Lascy. Císař si nechal zavolat rychtáře Walu. Wala byl tak těžce nemocný, že nemohl ani chodit a tak ho k císaři donesli vesničané i s postelí. Císař s Walou dlouhou dobu rozmlouval a potom mu dal slib, požadavky o robotu budou zrušeny. Po rozloučení s vesničany odjel Josef II. do Svitav.

Nyní bych se chtěla zmínit také o Leopoldu Walovi. Leopold Wala se narodil v Květné v čísle popisném 31. Dne 4. září 2002 se za námi naposledy přijel podívat. Je to vzdálený příbuzný Franze Wali. Protože se mu tady velice líbilo zanechal nám v kronice vzkaz psaný německy a já jsem vám ho přeložila. Jako dřívější obyvatel Blumenau (Květné) jsem se 4. září 2002 naposledy setkal se starostou Petrem Škvařilem a nynějšími obyvateli. Tento večer tu padly otázky o květné a předválečných časech. Bylo to zajímavé a milé. Ale proč se takováto schůzka neuskutečnila už dříve? Leopold Wala se s námi rozloučil a protože už je starý tak přijel naposledy.